Kontakty:

Adresa:

Dolní Čermná 4
561 53

IČO:

70996806

Telefon:

465 393 280

E-mail:

Škola – základ života

„Studenti, nebuďte lehkomyslní! Pamatujte – škola základ života.“ Tuto větu si snad všichni pamatujeme z Fričova legendárního filmu. A čím jsme starší, tím více této moudrosti dáváme za pravdu. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem procházela čermenskou školou, slavnostně otevřenou pro nás, pamětníky a bývalé žáky, u příležitosti oslavy 110. výročí jejího založení.

V naší republice jsou asi čtyři tisíce základních škol, které navštěvuje zhruba 900 tisíc dětí. Ta naše čermenská je jednou z nich a můžeme být stále na ni hrdí. Neztratila svoji starou vnější secesní podobu, kterou se vyjímá na zdejším náměstí, vlastně ho zdobí. Vnitřek je už upraven pro potřeby výuky současných dětí, je vidět, že se na její modernizaci nešetřilo. Kulturní prostředí je pro klima školy velmi důležité, pomáhá utvářet osobnost těch, kteří ji devět let navštěvují. Vždyť kamarádství ze školních lavic přetrvává často až do pozdního věku a nese s sebou nejvíce vzpomínek.

Vedení školy nám nejen umožnilo školu si prohlédnout, ale měli jsme možnost také navštívit vyučování v různých třídách. Já jsem si doslova užila hudební výchovu. A nejen já a ostatní návštěvníci, děti byly kouzelné a vstřebávaly nápaditou náplň hodiny s nadšením a vervou. Paní učitelka Moravcová vedla hodinu skvěle. Škoda, že jsem nestihla i ostatní hodiny.

V jednu hodinu odpoledne bylo ve vestibulu školy oficiální zahájení. Uvítala nás ředitelka školy Jitka Beranová a starosta Petr Helekal. Slavnostní dojem podpořily ještě zpívající a tančící děti. A až do pěti hodin nám byly k dispozici prostory školy - třídy, kabinety, chodby, všude s vystavenými pracemi žáků, s historickými učebními pomůckami, fotografiemi, starými vysvědčeními a dalšími poklady z archivů. Na památku jsme obdrželi originální odznak se siluetou školy a mimořádné číslo školního časopisu. Pohostinnost doplnilo navíc výborné pohoštění, které se podávalo v mezipatře.

Mile mě překvapilo, že rozmístění tříd se prakticky nezměnilo. „Se slzou v oku“ jsme zavzpomínali, jaké to tady bylo takřka před šedesáti lety, na kantory, na které vzpomínáme na každém našem setkání s láskou – a předháníme se, na koho dopadla rákoska a i pohlavky nejčastěji. Dovolím si na ně vzpomenout i tady – matematiku jsem pochopila díky panu učiteli Bohuslavovi Pravdovi (nepozornost trestal kroucením vlasů nad ušima, mezi kluky a dívkami nedělal rozdíly), fyziku a chemii nám vtloukal do hlavy pan učitel František Chmátal, češtinu zase pan učitel František Macák a biologii sám ředitel školy Vilém Malý (dosud si díky němu pamatuji názvy stromů, rostlin a lučních kytiček). Nesmím zapomenout ani na naši ruštinářku a tělocvikářku Jelenu Nastoupilovou, díky ní jsme cvičili i na první spartakiádě v Praze. Byli na nás přísní, většinou si to s námi vyřídili na místě, za poznámku od nich by to doma bylo horší, rodiče si našich učitelů vážili. Hodný na nás byl vlastně i školník pan Appl, raději neslyšel naše bačkorové bitvy ve třídách a na chodbě. Jedna z nich byla fatální, spolužák z Petrovic trefil a rozbil bustu Stalina – výsledkem byla trojka z chování. Vím, že mu ji učitelé dávali neradi, ale neměli na vybranou.

Dnešní děti snad ani nevědí, co rákoska je. Paní učitelky to mají s nimi také poněkud složitější, vychovávat děti poučené televizí a internetem není procházka růžovým sadem. Chce to mnoho a mnoho tolerance. To, co jim škola dá, to je poznačí na celý život. Když si někdo stěžuje na nevychovanost dětí, vzpomenu si na slova známého řeckého filosofa Sokrata, žijícího 469 – 399 př. n. l.: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří pro nás tento hezký den v čermenské škole připravili. Dětem, pedagogům i obecnímu úřadu.

Božena Hrubantová, žačka zdejší školy v letech 1953 - 1956